Aspergerův syndrom – nemoc výjimečných

 https://www.zeny.cz/magazin/zdravi/aspergeruv-syndrom---nemoc-vyjimecnych.aspx

O Aspergerově syndromu jste pravděpodobně ještě neslyšeli. Ale o autismu určitě ano. Tyto dvě diagnózy mají společné znaky – především je to porucha způsobu dorozumívání se s okolním světem.

Obyčejní lidé umí na základě jednoho krátkého pohledu vyhodnotit, s kým se právě setkali. Odhadneme věk, náladu i společenské postavení člověka, který stojí proti nám, a na základě těchto odhadů s ním komunikujeme. Lidé s Aspergerovým syndromem si však neverbální signály, které všichni vysíláme, dekódovat neumí, nebo umí jen velmi přibližně.

Společnými rysy autismu a Aspergerova syndromu (ten se mimochodem jmenuje po rakouském lékaři Hansu Aspergerovi, který v roce 1944 u čtyř chlapců diagnostikoval chorobu nazvanou původně „autistická psychopatie“) jsou především potíže v komunikaci, ve společenských vztazích a nedostatek představivosti.

Potíže v komunikaci však na rozdíl od autistů neznamenají potíže s mluvením a vyjadřováním, naopak. Aspíci (jak se jim u nás familiérně říká) dokážou mluvit dlouhé hodiny, a to velmi přesvědčivě a fundovaně, na téma, které je zajímá. Problém je v tom, že je nezajímá reakce případného posluchače – lépe řečeno, dokud jim případný posluchač na rovinu neřekne, že ho nechce poslouchat anebo naopek že se mu výklad líbí, osoba s Aspergerovým syndromem mluví a mluví bez jakékoli zpětné vazby. Prostě neodhadne z chování posluchače případnou reakci.



Opět na rozdíl od autistů (když už jsem začala přirovnáním k nim) nemají aspíci obvykle potíže s pobýváním ve společnosti, kterou rádi vyhledávají, jsou rádi mezi lidmi. Pobyt mezi lidmi ovšem obnáší spoustu neverbální komunikace, a tady nastává zádrhel. Lidé s Aspergerovým symbolem nechápou výrazy tváře a některá prohlášení berou vážně, takže pozor - pokud z legrace na večírku prohlásíte, že je vám špatně a asi budete z těch humrů zvracet a doplníte to nějakým parodickým obličejem, a někdo z lidí kolem vás začne vyděšeně shánět kbelík, má buď Aspergerův syndrom, nebo fatální nedostatek smyslu pro humor.

Z filmu Rainman si určitě pamatujete, jak Dustin Hoffman vyžadoval přesné pořadí ingrediencí, když jedl palačinky. Měl zažitou svou rutinu, žil ve vyjetých kolejích, a když ho někdo převezl na cizí trať, celý jeho svět se rozbil na kousíčky. Podobně to mohou mít lidé s Aspergerovým syndromem – hlavně děti. Potřebují mít v životě pevný řád a jeho nedodržení způsobuje v lepším případě rozčilení, v horším případě záchvaty vzteku.

Základním syndromem, který je všem aspíkům společný, je opakování. Opakování je základem řádu a řád je jejich jistota. Lidé s Aspergerovým syndromem mají oblíbená slůvka nebo věty, které často používají v řeči, mají „oblíbené“ dny, kdy chodí plavat nebo nakupovat, a v jiné dny to prostě nepřipadá v úvahu.

Když se takhle sepíšou hlavní potíže aspíků pod sebe, vypadá to nedobře, jako by nemohli žít v běžné společnosti. Ve skutečnosti se osoby s Aspergerovým syndromem začleňují mezi lidi relativně snadno. Děti s Aspergerovým syndromem jsou samozřejmě jiné než normální děti, s touto chorobou však není spojeno žádné výrazné mentální nebo tělezné postižení a tak je jeho diagnostikace poněkud obtížnější.



Malý aspík bude pravděpodobně občas vzteklý, hlavně když mu změníte program, a bude mít pár velmi výrazných zájmů, od kterých ho budete špatně odtrhávat. Aspergerův syndrom není „léčitelný“ v pravém slova smyslu. Lidé sice berou léky, ale ty mají spíše napomáhat jejich normálnějšímu fungování ve společnosti – ve společnosti, která není upřímná, protože kdyby byla, nemuseli by se učit přetvařovat a žít mezi lidmi, jejichž pocity je potřeba odhadovat a naučit se správně na ně reagovat.

Zájmy, koníčky a „posedlosti“ malých aspíků se mohou později stát předmětem jejich obživy. Proč posedlosti? Zcela zdravý člověk se může třeba zajímat o historii, a nejvíc ho baví dejme tomu období vlády panovnického rodu Jagellonců, takže si občas něco přečte, koupí nějakou tu monografii a zajede na místa, která jsou s tímto rodem spojena. Aspíka zajímají konkrétní tři měsíce vlády Vladislava II. Jagellonského a zjistí si o nich všechno. Podobně se chová v případě všech ostatních koníčků – prostě jde do hloubky, soustředí se jenom na jednu věc, kterou musí dokončit. Teprve potom se může začít, stejně důkladně, zajímat o něco jiného. Typickým příkladem je Albert Einstein a o tom jste určitě už slyšely...